Predátoři - Bárt V.

Ten zvuk! Vtíravej, uřvanej, příšernej zvuk. Ubrousky, sáčky, whisky, zvratky, pendrek, nůž, chodby, schody, Lizaveta. Šel si s tim sáčkem až na konec ulice, než si ho vyhodil, že jo? Do koše na psí hovna. A ona to stoprocentně viděla. Lizaveta. Možná šla za tebou. Možná sledovala každej tvůj krok. Možná viděla, jak za rohem zvracíš do křoví.

-Nechoď k tomu pánovi, slyšíš. No tak, co sem řekla!

Motá se kolem tebe nějakej malej smrad. Nedíváš se na něj, ale víš o něm.

Nedíváš se na nikoho, ale víš o nich. Musí jich bejt celej dav.

Hrbíš se u křoví a zvracíš. Cítíš chcanky. Celej ten porost je skrz naskrz prochcanej.

Možná v tom davu je i Lizaveta. Možná pořád dokola vytáčí Bártovo číslo a v tobě vidí odpověď, proč jí to nezvedá. Je to sice děvka, ale kurva chytrá děvka, která je naučená odhadnout každýho týpka na první pohled, jako součást jejího dejme tomu povolání. Určitě tam ta svině někde je a ty se jí bojíš jak čert kříže. Radši se nerozhlížíš.

Došel si na zastávku. Došel si tam a říkal sis, že se musíš podívat do báglu.

Vzal`s ty prachy? Vzal`s ten fet? Doprdele, tak co? Vzpomínej!

S tim si kurva nepočítal, že si nebudeš pamatovat.

Je ti jasný, že dívat se v tuhle chvíli do batohu je kravina, nebezpečná kravina, ale je těžký se nepodívat, jestli si to celý neposral. Sundáš ho a porozepneš zip.

Čumí na tebe ta svině, že jo? Někde tady stojí, furt s mobilem v pazourech. Zíraj na tebe všichni, co? Čekaj, co vyndáš. Jednoduše v rámci zírání na cizí, jednoduše proto, že seš divnej. Musíš bejt divnej, musíš tak vypadat, před chvílí si podřezal chlapa.

Porozepneš zip a strčíš dovnitř ruku.

Prorveš se štosama bankovek až k malým naplněným sáčkům.

Je to tam. Je to tam všechno.

Plnej batoh Bárta. Plnej batoh důkazů.

Dáváš ho zpátky na záda a chceš si zapálit. Nutně si potřebuješ dát cigáro. Hledáš po kapsách zapalovač a vytáheš nůž. Vůbec ti to nepřemejšlí. Okamžitě ho suneš zpátky a šátráš dál. V druhý kapse, v džínách, v zadních kapsách, znova. Ne.

Dals ho do báglu? Ztratil si ho? Vypad ti? Vypad ti TAM???

Jede ti autobus. Klid. Znova prohledej kapsy. Jestli ti ten zapalovač vypad TAM, měl by ses tam kurva vrátit a najít ho.

Ne. Klid. Musíš bejt v klidu, jasný! Vracet se je píčovina. Totální blbost. Někde tady je Análka. Navíc se na to už možná přišlo. K tomu nestíháš jet podle plánu.

Klid, Hanzi. Nastup a jeď odsud do hajzlu.
Nastoupil si do stotřicettrojky, úplně dozadu. Když ste se zastavili o pár metrů dál na světlech, viděl si tu svini, že jo? Viděl si ji stát na zastávce.

Přísahal bys, že se ta mrcha na tebe dívala, dokud jí autobus nezmizel z dohledu.

-Tak to kurva už zvedni!

__

Podruhé máma. Potřetí. Volala pořád dokola. Položila a znovu vytočila.

To je ta vlastnost, kterou jsem po matce určitě nezdědila. Neodbytnost.

Celý život mi neodbytně vtloukala do hlavy: tvůj otec na tebe kašle. Je to ožralej hajzl, kterej ti, když jsi byla mimino, podpálil postýlku. Vždycky myslel jenom na sebe, jak si ožrat držku. Tys ho nikdy nezajímala. Jestli za nim pojedeš, už se nevracej – tohle byla její poslední věta.

Zopakovala ji asi pětsetkrát, když viděla, jak si chystám věci do batohu. Vlastně nic moc. Jenom našetřený peníze, mobil, ještě jeden svetr, spodní prádlo, kdybych se zdržela a Úvod do psychoanalýzy, kdybych našla klid číst. Jakože zrovna v tenhle moment ani náhodou.

Ve vlaku mířícím za člověkem, který na mě celý život kašlal, s výjimkou jednoho telefonátu: moc bych si přál tě vidět-.

Ve vlaku s neodbytnou matkou, se kterou nechci mluvit a která to nehodlá jen tak vzdát.

Už počtvrté.

Ve vlaku s cizím vystresovaným magorem, který vypadá, že se každou chvílí pozvrací nebo zhroutí.

–Tak to kurva už zvedni!-, rozkřikne se a buší pěstmi do okna.

V takové chvíli se knížka v batohu jeví skutečně jako dobrý vtip. Nevíte, co je šílenější, jestli vaše matka, ten kluk nebo vy.

–Zvedni to, sakra nebo ten krám doprdele vypni!-

Sednul si zpátky na svoje místo a nejspíš křeč v břiše ho donutila předklonit se a čelo sevřít mezi kolena. Možná z lítosti, což je jedna z mých mnoha vad na kráse, o které už víte, jsem to mámě nakonec zvedla a přitom se dívala, jestli se mu uleví, protože matčin řev mi teď z mé vlastní blbosti trhal ušní bubínek vlastně díky němu.

–Mami, uklidni se… Slyšíš? Nemáš šanci to vrátit, už jsem ve vlaku.-

Najednou mu kolena povolila a hlava mu spadla mezi ně.