Predátoři - Bárt VI.

Ráj. Bez tunelu, beze světla na jeho konci, ale okamžitě. Žluto – bílo – oranžovej zázrak.

Vlní se v nekonečnym oceánu, tříští se o sebe a vytváří ti před očima nádherný obrazce.

Seš malý, šťastný dítě s kaleidoskopem. Nikdy si nic dokonalejšího neviděl a tušíš, že už neuvidíš.

Zářivý krystaly předváděj úchvatnou světelnou show, každej z nich se točí, vlní, dýchá. Žije. Celá ta megalomanská show tepe životem, krystaly se o sebe třou, vybuchujou v gejzíry energie a zároveň spolu splývaj v závratně čistý harmonii.

Je to proces a ty seš jeho součástí.

Je to ráj a ty se usmíváš.

Úžasná pohoda uprostřed něčího obrovskýho srdce. Buch buch. Buch buch.

Směješ se. Směješ se nahlas.

Miluješ ty obrazy, miluješ to místo, ten bezpečnej láskyplnej tepot: Buch buch. Buch buch.

Směješ se, až ti tečou slzy. Chceš to všechno obejmout a daří se ti to.

Objímáš ráj a ráj objímá tebe.

Máš chuť říct –miluju tě – i když nevíš komu nebo čemu přesně.

Máš tu chuť a najednou jako bys v dálce zaslechl něco, co sem nepatří.

Něco jako kvílení, slabý a pisklavý. Přestáváš se smát.

Krystaly světla začínaj pomalu zhasínat, jeden po druhym, jak prasklý žárovky.

A zvuk se přibližuje. Dostává zřetelný obrysy. Začíná ti bejt jasný, co to je.

Ten zvuk bys poznal mezi tisícema jinejch podobnejch.

Je to mámin pláč v koupelně, v noci po garden párty:

Šoustal sem tvojí ženu, až řvala o pomoc. 

Je to mámin tichej pláč v koupelně, zatímco ty přešlapuješ v předsíni a přemýšlíš, jestli jít za ní.

Je to přesně ten pláč, kterej je tě schopnej zadusit. Chceš ho potlačit, ale on z tebe nekontrolovatelně tryská ven. Saháš na kliku, ale dveře jsou zamčený.

Šeptáš: -mami, je ti něco? Pusť mě dovnitř.  

V tom se kolem tebe rozprostře mrtvolný ticho. Tady v ráji i tam, v noční předsíni tvýho v uvozovkách „doma“.

Hrobový ticho přetrhávaný jenom čim dál víc zrychlujícím se buch buch.

Buch buch.

Šeptáš: -jestli mi neodemkneš, zavolám sanitku. Jenom tlukot srdce. Tady i tam.

-A policii, říkáš nahlas.

-Sem zamčená zvenku, slyšíš z koupelny.

Zvenku. Je zamčená zvenku. Chápeš?!

Tohle už neni ráj. Tohle je tvoje nahá zbitá matka v křeči schoulená na mramorový dlažbě.

A ten bezpečnej láskyplnej tepot začíná nepříjemně skřípat, až se zastaví úplně.

Ve stanici: -Ústí nad Labem hlavní nádraží…

__

Léto, prázdniny a koupání v přehradě za vysokým asfaltovým kopcem. Jednou jsem taky omdlela. Sjížděla jsem na kole prudký kopec. Z toho kopce jsem měla strach vždycky.

Jasně, zase ten můj strach.  Ale v tomhle případě to byla možná spíš intuice, která mi vytrvale našeptávala – tohle je něco, co jednou nezvládneš.

Když jsme ho vyjížděli autem, měla jsem strach, že to stará škodovka stodvacítka nezvládne a zbortí se s námi dolů. Na cestách dolů jsem nevěřila brzdám a závěr byl ten samý.

Nevěřila jsem autu, nevěřila jsem řidiči, nevěřila jsem kopci.

Od první chvíle, co jsem se před ním jako dejme tomu čtyřletá poprvé ocitla.

Ani s přibývající výškou se ten respekt nezmenšoval, pořád zůstával v těch samých přehnaných rozměrech.

Ani ve dvanácti. Já, kolo a tahle nebezpečná masa rozpáleného asfaltu s prudkými zatáčkami. Moment, kdy se můžu zbaběle rozhodnout kolo vézt vedle sebe, anebo se pokusit letitý strach z obludné výšky překonat. Já, kolo a tahle nebezpečná masa rozpáleného asfaltu s prudkými zatáčkami plus náhlý příval adrenalinu do mého čerstvě odvážného mozku. Sedám na kolo a hned v první vteřině toho lituju.

Nevěřím kolu, nevěřím brzdám, nevěřím kopci, nevěřím lidem, co po něm jdou a nevěřím řidiči toho kola, ani co by se za nehet vešlo. Jsem v pasti.

Zkouším přišlapávat brzdy a mám pocit, že vůbec, ale sakra vůbec nefungují.

Bojím se použít ruční brzdu, vím, že bych se nejspíš celá převrátila.

Přede mnou jdou skupinky lidí a já se jim neumím vyhnout.

Pamatuju si paní ve světlemodrých plavkách se žlutou taškou přes rameno. Pamatuju si, jak strašně moc mi překážela, pamatuju si tu bezradnost v šílené rychlosti – bože, já do ní narazím! Pozór!, křičím, ale už je pozdě.

Zbývá jenom zlomek vteřiny, skoro nepostřehnutelná chvilinka, něco jako půlka mrknutí oka, prostě absolutní nedostatek času pro normální, aspoň trochu rozumné dvanáctileté rozhodnutí.

Vyskakuju z kola a probouzím se až na nějaké cizí zahradě, v cizí trávě, s cizím ženským obličejem nad sebou:- nešahej si na ten obličej!-, ale už je pozdě, podruhé pozdě a já mám celé ruce od krve. Ksicht skoro na maděru, vyražené zuby, sedřené tělo. Hrozná bolest a pohled na kopec, po kterém se válejí zbytky mého kola…

Taky jsem jednou omdlela, ale ne z ničeho nic.

Ne ve vlaku, ne vsedě, ne TAKHLE.

Samozřejmě vím, že existuje něco jako psychické vyčerpání, absťák, deprese, schizofrenie, rakovina nebo co vlastně, taky mě napadlo, že to může být kombinace všeho, ale zatímco jsem s tím klukem třásla, říkala jsem si, že je v tuhle chvíli úplně jedno, co za to může nebo nemůže, příčina je kolikrát míň důležitá než následek. I když ji znáte, nemění a častokrát ani nemůže změnit nic. Jste od toho, abyste pomohli. Abyste neřešili CO, ale JAK. To je moje práce.

Mohla jsem se začít shánět po průvodčím nebo běhat po vagónu – je tu někde doktor?-, ale nevím proč, byla jsem přesvědčená, že by z toho byl průser. Pro něj průser. Co já vím, možná zase intuice.

Když jsem mu zvedla hlavu, přísahala bych, že se usmíval a v ten moment jsem zaváhala, jestli to jenom nehraje. Ale ne. Ne. Za pootevřenými víčky mu prosvítalo bělmo, byl skutečně bezvládný, jako ve spánku.

Při pohledu zvenčí jsme museli vypadat jako milenci – ona před ním klečí, hladí ho po tváři a on se usmívá. I na to jsem myslela, byť jsem se za to v duchu okřikovala.  Nevím, kde se to ve mně občas bere. Občas už tolikrát. Tyhle hovadiny, zcestné a v danou chvíli naprosto nevhodné představy. Freud by to možná klasifikoval něčím jako ventilace, průsak potlačených přání. ? Otazník.

Byl bledý a zpocený, ale nebylo mi nepříjemné dotýkat se ho. Nebylo mi nepříjemné být tak blízko. Možná proto, že jsem zvyklá na roli pacient – zdravotník. Denně se dotýkám cizích lidí, denně je vídám bezmocné, nahé. Ale tohle nebyla léčebna a tohle nebyl pacient.

Zatímco jsem na něho mluvila a dlaněmi mu mnula tváře, úsměv náhle zmizel a vystřídalo ho tiché kňourání, jako když se vám něco zdá. Něco bolestivého. Všichni někdy kňouráme ze snů jako malé usmrkané děti, když se bojí bubáka.

–Haló, prober se, haló…-, opakovala jsem pořád dokola a až teď si uvědomuju, že mě ani na chvíli nenapadlo, že by se nemusel probrat vůbec. I přesto, že jsem v léčebně zvyklá převlékat náhle prázdné postele…

Probral se, když jsme zastavili v Ústí. Přesně v ten moment. Díval se na mne a vypadal jak vyplašené děcko.

Ještě pořád jsem ho nepustila: -Poď, lehneš si. Dám ti napít.-

-Je zamčená zvenku, chápeš?- šeptal přerývaně. Několikrát za sebou.

Až teď jsem se začala zase bát.

Nevěděla jsem, co ta věta znamená, jestli sen nebo je opravdu někde nějaká ženská zamčená. Jestli jí tam zamknul on a proč.

Pustila jsem ho, opěrátka na ruce dala nahoru a podala mu vodu.

 –Klid. Napij se a zkus si lehnout.-

Držel lahev v ruce a díval se na mne. Jako by konečně pochopil, kdo jsem a že tam jsem. Stála jsem nad ním a nevěděla, jak se mám chovat. Před chvilkou jsem držela jeho obličej a teď mi zase přijde příliš osobní se na něj byť jenom dívat.

Stála jsem tam jak debil a všechna moje ošetřovatelská praxe najednou neexistovala.

Co to je za člověka? Co to má znamenat? Kdo je zamčený? Jak to, že se ho bojím a současně se bojím o něj?

Trochu usrknul z lahve a zase jsme se rozjeli. Rozhodla jsem se sednout zpátky na svoje místo a jet si dál po svém, dívat se z okna, přemýšlet o otci, co mu povím, ale samozřejmě, jak jinak, nešlo to. Nelze ignorovat člověka, kterého jste před chvílí křísili, zvlášť když z vás nespouští oči.

-Je ti líp?-

Zírá a mlčí.

Ne, že by mi na tom extra záleželo, ale trocha vděku by neuškodila.
Jenže s tímhle člověkem to už od první chvíle bylo celé naruby.

Neadekvátní reakce z obou stran.

Cizí pár v jednom kupé, chvíli spolu, chvíli proti sobě a vlastně oboje současně.

Měla jsem toho už celkem dost.

–Víš co? Naser si.-

Popadla jsem batoh a chystala se vypadnout na chodbičku, radši budu zbytek cesty stát a překážet, než být zavřená s tímhle magorem.

-Vůbec nic nechápeš!- chytil mě za svetr.

Jasně, jinými slovy to byla žádost, abych zůstala, což mi došlo až teď při psaní, ale v tu chvíli jsem mu vynadala do magorů, vysmekla se mu a na chodbičce se nadechla čerstvého vzduchu, jako by mě právě pustili z lapáku.