Predátoři - Bárt II.

Právě jsem se chystala zavřít oči, když nastoupil. Vypadal uříceně a nepřítomně. Divně. Sedl si naproti mně a schoval tvář do dlaní. Přitom neustále podupával pravou nohou. Magor, napadlo mě. Přesně tohle jsem na cestě potřebovala. Hráče na nervy. Dalšího hráče na nervy. Jakoby ráno nestačila matka: jestli TAM pojedeš, už se nevracej…
Rozjeli jsme se. Dup - dup. Dup - dup.  Dup dup dup.
Spoléhala jsem na to, že si ve vlaku všechno promyslím, snad i trochu dáchnu, ale nešlo to. Nejenom kvůli tomu podupávání, ale ten kluk ve mně prostě od prvního momentu evokoval nepříjemné pocity. Nevíte, jestli vás neokrade, nenapadne nebo se nezhroutí. Ne že by to byl od pohledu ten typ, žádný somrák nebo tak něco, ale prostě mě znervózňovalo jeho chování. Strašně znervózňovalo. A hypnotizovalo zároveň.

---

Jedeš do Varů a vaří se ti mozek. Mozek vraha. Čerstvýho vraha. Nováčka vraha.

Jedeš do Varů a nevíš, jestli to ty tři hodiny vůbec vydržíš. Na jednom místě. Kilometry pod nohama a ty furt na místě. Jeden Bárt a ty nadosmrti vrah. Možná i po smrti. Možná na věčnost.

Jenom nad tim dokážeš přemýšlet – jestli to vůbec někdy pomine.

Jakože někdy bude líp.

Jakože někdy ti někdo řekne: udělals dobře, vole. Dyť to byl zmrd.

Možná ti to řekne ten nahoře. Možná to ani nebyla vražda v pravym slova smyslu. Možná jednou dostaneš Nobelovu cenu míru, ne?

Rytmus jedoucího vlaku ti nedovolí uklidnit se. Pořád žene. Pořád to samý. K zešílení. Nejhorší na tom všem je to, že seš sám. Nikomu nemůžeš říct nic. Ani náznakem.

Seš v naprostý izolaci. V bizarním světě krve. Můžeš to promílat jenom sám se sebou.

Jenom ty můžeš dospět k závěru, jestli vůbec nějakej existuje. Jenom ty si můžeš odpustit.
Snažíš si vsugerovat, žes nic neudělal. Že se nic nestalo. Zapomenout. Odmítnout. Vytěsnit. Cítíš, jak velká by to byla úleva. Nesmírná vesmírná úleva. Ale velký hovno, velebnosti.

O to se nesnaž. Nejde to ani náhodou.

Snažíš se myslet na mámu. Na to, jak dopadla. Na její podlitiny, krvavý šrámy, oteklej obličej. Žes ji z tý hrůzy vysvobodil. Znova velký hovno, velebnosti. O to se taky nesnaž. Zase to nejde.

Bárt byl zmrd a ty seš díky němu ještě větší. To je celý. Mohl si ho i fotra prostě jenom udat. Mohl? Nevíš. Nevíš, jestli by to máma přežila. Jestli bys to přežil ty.

Je to omluva?

Ne, o tohle se nesnaž. Nejde to…

---

Pozorovala jsem jeho nohu a představovala si, jak asi vypadá bez kalhot. Může se vám to zdát úchylné, ale prostě se mi jenom líbí štíhlá svalnatá chlupatá chlapská lýtka. Je to na nahém mužském těle jediná věc, na kterou se dá s potěšením koukat. Jakmile ji chlap má. A tenhle nejspíš jo.

Pozorovala jsem jeho neoblomně podupávající nohu, když se najednou zastavila. Škublo to se mnou. Představte si - jdete krajinou plnou cvrčků, ptáků a včel, všechno se to kolem vás hemží a poletuje a najednou – ticho. Škubnete sebou. Leknete se. Základní instinkt vám říká, že se máte mít na pozoru.

Ustrnutí – útěk - útok. Tři po sobě jdoucí pudy při hrozícím nebezpečí. Pudy sebezáchovy. K tomu třetímu – útoku – nedochází, pokud se vám podaří zdrhnout.  

Koukněte na mne. Sedím přišitá do sedadla a přemýšlím, že popadnu kabelku a vypadnu z kupé. Zorničky mám vytřeštěné a skoro nedýchám. To musíte vidět – naprosto viditelně celá biju na poplach. A jenom proto, že člověk naproti mně přestal kmitat nohou. Jako by mi namířil pistoli přímo mezi oči nebo mi přiložil nůž pod krk. Zajímavé, že?

Co všechno nás dokáže vyděsit.

Co všechno dokážeme vykonstruovat.

Jaké fabulace jsme schopni vytvořit z pouhého zastavení jinak podupávající nohy se štíhlým chlupatým lýtkem. Co všechno se nám může zdát nebezpečné. Útěk jsem nakonec zamítla, rozhodla jsem se nedat na blbý pocit a zůstat.

Někdy totiž ve fázi ustrnutí hrozící nebezpeční přehodnotíte: náhlé ticho v krajině bylo jen váš dojem, noční šramot u dveří způsobila kočka, když strhla vaši šálu i s věšákem, klepání na okno byla vlastně jenom kombinace větráku s průvanem, cizí hlasy byly ozvěnami vašich vlastních myšlenek…

Přesto, i když zjistíte nikterak neohrožující příčinu, vždycky ve vás zůstane mravenčit mírně nepříjemný pocit, nejspíš způsobený tím, co vás mohlo potkat a především, že vás to MŮŽE potkat. Objevili jste totiž další konkrétní případ, jak vás něco či někdo může jednoho dne dostat.