Jenže, babi...

Jsem pokřtěná katolička. Odmala mě k tomu vedla babička. Četla mi Karafiátovy broučky, Dětskou Bibli, vysvětlovala podobenství, desatero, vodila mě do kostela, a když mi bylo sedm, nechala mě pokřtít.

Máma to povídání o Bohu nesnášela. Nejvíc modlení a řeči o tom, jak je Bůh –dobrej-. Nedávaly jí smysl vzhledem k realitě, ve které se lidi vraždili. Máma Boha nesnášela i proto, že pocházel z její tchýně, o čemž byla skálopevně přesvědčená.

Neumím si představit, co všechno musela babička vynaložit k tomu, aby mne máma dovolila nechat pokřtít. Dodnes to nevím.

Mně se samotný křest zdál fajn – celý kostel mi věnoval pozornost, byly mi odpuštěny všechny hříchy a pak jsem byla anděl. Sice jsem byla trochu vystresovaná, že udělám nějakou píčovinu a anděla si nadobro poseru, ale těch pár hodin pocitu svatosti za to stálo. Což uznávám i s desítkami let odstupu.

Že jsem pokřtěná katolička ale neznamená, že jsem věřící katolička. Rozhodně se teda nepovažuju za katoličku, z církví jde na mne strach – svazují, říkají JAK věřit a čemu vlastně, zneužívají člověčí strach ze smrti, zneužívají a využívají tě leckdy fyzicky i finančně.

Babička chodila do malého kostela kousek od domu. Nechávala tam sloužit mše za kdekoho a kdeco, jinými slovy – nechávala tam tisíce. Za tu dobu slušných pár tisíc a rozkvět kostela nikde. Zato rozkvět majetku pana faráře bohužel evidentní.

Nejsem věřící katolička. Jsem pouze věřící. Jsem jedna malá soukromá chodící církev bez mantinelů. Když se sama sobě vyzpovídám, mám deprese. Když mluvím s Bohem, neberu si servítky. Snažím se o upřímný, dlouhodobý fifty - fifty vztah založený pouze na jednom pravidlu – od Boha nic nečekám, zatímco moc dobře vím a respektuju, že on čeká ode mne. Náš fifty – fifty vztah to nijak nenarušuje, naopak – dává mu symbiózu.

Nakonec – dokud žiju pozemským životem, jsem si sama sobě malým Bohem. Protože žádný příkaz, varování nebo pochvala z hůry nepřijde. Sama si vytvářím tresty a odměny za svoje chování, myšlenky a postoje a přijde mi to logické. V církvích se logika hledá těžko. V těch indických se ještě dá, v ostatních je to zápas ježka v kleci s Rubikovou kostkou.

Vím – náboženství není tak záležitostí logiky jako víry. Jenže víra bez alespoň minimálního základu rozumu mi zavání zápasem demagogie s absurditou. Moje babička by nejspíš vyletěla ze své katolické kůže, kdyby měla tu čest zaslechnout o pastafariánech, kteří z náboženských důvodů nosí na hlavě cedník, jelikož věří, že vesmír stvořilo Létající špagetové monstrum. Babičky by se tahle satira na její víru určitě hluboce dotkla. Jak jsem ji znala – kdyby měla tu možnost, všechno tomuto podobné by striktně zakázala.

Jenže, babi, pak už bychom museli zakázat lautr všechno. Dovol mi citovat  Bobbyho Hendersona, fyzika a zakladatele pastafariánství: „Je mi líto, že křesťané shledávají víru, že Létající špagetové monstrum stvořilo vesmír, jako „nesmyslnou“, ale, opravte mě, jestli se mýlím, křesťané věří, že vesmírná židovská zombie, která byla svým vlastním otcem, může nechat člověka žít věčně, pokud budeme jíst symbolicky její maso a telepaticky jí řekneme, že ji přijímáme za svého pána, čímž nás ona oprostí od zla, které je v podstatě lidstva schované proto, že jakousi ženu, která vznikla z žebra, přemluvil mluvící had, aby snědla jablko z magického stromu…“ Vím, samozřejmě to řekl záměrně tak, aby celé křesťanské přesvědčení vyznělo jako béčkové sci-fi, ale když to zjednodušíš, v základech neříká nic nepravdivého. Prostě ano, je to tak. Promiň.

Babička mi často vysvětlovala, že ne všechno, co je psáno v Bibli, musím brát doslova, nýbrž jako podobenství – příběhy psané tak, abychom lépe pochopili skutečné meritum věci, přirovnání, příležitost k duchovnímu cvičení a rozjímání.

To mě jako malou bavilo, protože jsem beztak v té době byla zvyklá číst příběhy, které se vlastně staly jenom jako. Nový Zákon mě ale bavil o to víc, že úplně stejně bavil i dospělé lidi.

Byla to podobenství, i kněz o nich při mši mluvil a pak se lidé v kostele zvedli a šli sníst oplatku - Tělo Kristovo. Strašně jsem si přála poznat, jak chutná, jestli je sladká nebo masitá (dotaz, kde ji knězí kupují, jsem si vznést nedovolila), ale nebyla jsem prý vyzpovídaná a připravená. Oplatku smí sníst jenom ti, co jsou na ni nějakým záhadným způsobem připraveni, což se u osmiletého přidrzlého fakana asi předpokládat nedá.

Nakrmení usedali zpět do lavic, pardon – s výrazem blažených muk, kde ta Těla Kristova opatrně, v momentech svatého odpoutání se od reality (alespoň tak se mi to jevilo), opatrně a pomalu spolykali. To, že se jedná o oplatku podobnou té Karlovarské, akorát ve zmenšené verzi, bylo naprosto evidentní a nepopiratelné, ale v momentě přiložení na zasloužený zbožný jazyk se z ní stalo ukřižované Tělo Krista, což ve mně vyvolávalo následující tři dotazy:

První: Proč se z klacku, který si strčím do pusy, nestane kouzelná hůlka Čaroděje ze země Oz? Strkám si ho tam špatně?
Druhá: Proč si ti lidé tak urputně přejí, aby snědli Krista?

Třetí: Proč, když jsou křesťané zastáncem chudých, nepošlou ty oplatky raději dětem do Somálska? Z jedné mše by se z nich najedla celá vesnice.

A… Takže ne tři, ale čtyři dotazy, sory.
Čtvrtá: Proč se Tělo Kristovo vůbec nekazí?

Možná na vás působím dojmem, že jsem jako malá do kostela chodila nerada. Byť jsem musela v neděli vstávat v pro mne nekřesťanskou dobu a oblékat si bílé podkolenky, není to tak. Líbilo se mi, že v kostele zpívali i lidi, do kterých byste to jinak neřekli, líbilo se mi to zlato, drahé ozdoby, sochy a obrazy, líbilo se mi srandovně vyparáděné kněžské oblečení, ve kterém knězi připomínali krále z televizních pohádek. Až teprve v kostele jsem pochopila, jak asi vypadá luxus. Trochu mě sice zaráželo, co mají všechny ty parády společného s Ježíšem, který dle všeho chodil oblečený skromně a pohyboval se mezi chudými, ale nakonec jsem si to pochopila po svém: je to zkrátka takové divadlo právě pro chudé, zrežírované do krásna, aby se jim líbilo, aby jako nezapomínali, že křesťanská víra má úroveň a zajistí nejenom sobě, ale i jim blahobyt a když ne tady, tak po smrti rozhodně.

Líbila se mi ta ponurá atmosféra modliteb, na jejichž konci se amen říkalo jen u některých a já věděla, u kterých. Líbila se mi ta dramatičnost vznášení proseb, líbilo se mi, že je všichni říkali ve stejnou chvíli stejným hlasem. Líbilo se mi, jak jsme všichni v neděli vždy 5min. mezi 9 a 10hod. mysleli na nemocné, chudé a snažili se přimět Pána, aby jim pomohl, zatímco alespoň naše rodina věděla, že nás čeká bohatý sváteční nedělní oběd.

Pak jsem také měla ráda, když si všichni po modlitbě Otčenáše kolem sebe podávali ruce a přáli si vzájemně pokoj. Pokoj tobě. Poprvé jsem z toho byla lehce zmatená. Připadlo mi srandovní přát si zrovna pokoj, protože to slovo pro mne představovalo cimru nebo –nech mě bejt-, a pak jsem hlavně byla vychovávaná k tomu, že cizím dospělým lidem se netyká, takže mi to celé přišlo děsně srandovní a krásně přidrzlé, říkala jsem –pokoj tobě- a měla na mysli –ať ti všichni vlezou na hrb- a dokonce jsem vyběhla ze svého místa a šla přát i do protějších lavic, což se samozřejmě nedělá, ale lidem to naštěstí přišlo roztomilé, neboť mne považovali za dítě, které má všechny rádo. Když jste katolík, věříte, že každý fakan je malý anděl.

Následně jsem byla poučena, že toto přání vychází z hebrejského slova –šalom-, které představuje tak velkou blaženost, jakou si jen umíte představit. Takže je to náhodou hezké přání. Tehdy pro mne maximální blaženost představovala pistáciová zmrzlina, pro babičku svatost, pro mámu nejspíš nějaké hezké šaty z Kotvy, pro bratrance chvíle strávené s digihrou a pro tátu prý flaška rumu. Chci tím říct, že blaženost je různorodá, štěstí je individuální záležitost okolností, povahy a IQ. A tohle šalom-přání myslí na každého.

Můj táta do kostela nechodil, protože radši chodil do hospody. Ani do práce moc nechodil, protože radši chodil do hospody. Vlastně ani domů nechodil, protože… No. Ale když přece jenom přišel, vypadal jako srandovní panďulák z nedělního Studia pro děti v televizi, jako ten Jů z Jů a Hele. Aspoň mi tak připadal, zatímco tou svojí velikou nejistou dlaní kroutil mojí pár-letou hlavou: „Jů, Trešku, ty si ale vyrostla!“ Na Treška byl pyšný, teda přesněji – na tu zkratku mého jména, co sám vymyslel. Přišla mu geniální.

Když Trešek opravdu trošku povyrostl, uvědomil si, že kostelem může být i hospoda, Hospodinem chlast. Kdybych měla tu možnost, všechno podobné bych striktně zakázala. Stejně jako ty. Jenže, babi, pak už bychom musely zakázat lautr všechno. I naše děti.