Predátoři - Bárt IV.

Naproti tobě sedí holka zabalená v pleteným svetru a ty si představuješ, že bys ji zabil.

Ne. Zkoušíš si představit, že bys to udělal. Ještě nejseš zběhlej natolik, abys to sekal jak Baťa cvičky.

Klidně se dívá z okna, ale je celá stažená. I nohy natočený směrem ke dveřím prozrazujou, že by tady nejradši nebyla. Otázkou je – proč.

Seš to ty a tvoje nový jméno? Je to na tobě poznat? Ví to každej a jenom čekaj, až budeš vystupovat, aby tě dostali? Je tady, aby tě hlídala, něco jako: umim bejt nenápadná, já to zvládnu? Oblíkne si tenhle obrovskej svetr, nastrká si pod něj bůhvíco a jde si do kupé zariskovat život? Protože pozor, tenhle týpek je fakt nebezpečnej? A při vší nenápadnosti, který je jenom schopná, při tom rádoby klidnym koukání z okna, trne, že po ní vystartuješ a všechen ten ansámbl pod svetrem jí bude k hovnu?

Je dost hubená na to, abys ji mohl vyhodit z okna. Dost pěkná, abys ji předtim mohl znásilnit. No, možná. Utrhnout si pramen vlasů do sbírky, jak to dělaj kolegové superprofíci a pak prostě a klasicky použitý zboží zahodit. Klidně bys jí pak mohl dát jméno.

Třeba Sandra. Ta děvka. Tatatátá-tatatátá-tá.

---

Začal na mne civět. Prohlížel si mě od hlavy k patě. Někdy toho druhého vidět nemusíte, někdy ten pohled cítíte. Pálí vás jako jemný laserový paprsek. Když vám to není příjemné, začnete se uklidňovat – hrajete si s prstýnkem, žmouláte kapesník, přejíždíte si prstem po dlani – všimněte si, jak je vám zatěžko udržet ruce v klidu.

Civěl na mne, jako by právě objevil, že tam s ním sedím a prohlížel si mě tak, že mi běhal mráz po zádech. Měla jsem pocit, že mu vadím. Něčím. Možná vším. Už jednou jsem chtěla zdrhnout, ale tentokrát ani omylem. Ne. Polib mi šos, říkala jsem si, ani mě nehne, jestli máš nějaký problém, vypadni ty, frajere.

Tahle cesta totiž nebyla o útěku, ale o odvaze, překonání, v jistém smyslu i o protestu. Než jsem nastoupila do vlaku, přizpůsobovala jsem se. Ale jak se vlak rozjel, byla jsem to už jenom já a moje odhodlání. Moje cesta.

Za někým, komu se možná podobám. Po kom jsem možná takový srab, po kom mám možná velký nos a ty šílené záchvaty migrén. Anebo vůbec nic.

Dívala jsem se z okna a hrála si s prstýnkem, který nosím snad odjakživa. Pravdou je, že už nejde ani sundat. Přirostl mi k srdci i kůži. Prstýnek s růžovým kamínkem, který jsem pokaždé v úzkých leštila palcem do nepříčetna. Našla jsem ho tehdy ve školní šatně, když jsem hledala ztracenou čepici, kterou jsem vlastně neztratila, protože se mi nechtělo jít domů. Ležel pod lavicí, obrostlý chuchvalcem nevytřené špíny.

Míjela jsem různobarevné šmouhy za oknem a připadlo mi, že máme s mým spolucestujícím nepsanou dohodu – předstírat, že jsme neviditelní. Já nevidím jeho nebo on zase mne. Důležitý bod dohody: jak je to zrovna na místě. Základ dohody: ticho.

Proto jsme oba v momentě, kdy mi začal zvonit telefon, leknutím nadskočili. On div nevyletěl z kůže. Což dokazovalo jedině to, že oba nejsme tak úplně normální, když s námi zamává fádní, ba přímo už zdomácnělý zvuk, který obyčejně slýcháte na každém roku.
-Kurva! Co to…,- vyskočil ze sedadla.

Poprvé jsem se mu podívala přímo do očí a bylo mi okamžitě jasné, že s normálností je na tom podstatně hůř než já. Byl opravdu vyděšený, úplně mimo. Vytáhla jsem telefon z kapsy. Na displeji svítila máma.

Jasně, máma. Kdo jiný, než ona. Sakra. Sory, mami, ale fakt už ne. Další kolečko hádky nedám. Budeš to muset pochopit. Konečně to položila a znova zavládlo ticho.

On stál u okna a držel se za žaludek. Vypadal dost bídně. Před chvílí jsem se mu poprvé koukla do očí, teď jsem našla odvahu na něj poprvé promluvit:

-Klidně si otevři okno.-

 Jenže on ještě víc zbělal. Napadlo mě, že to okno otevřu sama, už jsem vstávala, ale znova se rozsvítila máma.