Najednou si
nemůžeš vzpomenout na nic jinýho, než na tělo, z kterýho crčí krev,
v doprovodu klasickýho Nokia vyzvánění.
Tatatátá-tatatátá-tá.
Tatatátá-tatatátá-tá.
Na nic
jinýho. Ale na Sandru bys měl myslet, na tu Sandru z displeje, na tu podělanou
děvku Análku před barákem, Lizavetu, co přežila.
Měl bys
vzpomínat, pořádně krok po kroku,
sekundu za sekundou, cos všechno udělal a jestli to kurva stačilo. Jestli si
něco neposral, jestli si tam něco nenechal, nějakou kravinu, otisky… Vole,
cokoliv! Cokoliv si mohl posrat.
I cestou
zpátky domu – tatatátá – v autobusu – kde si stál, co si dělal, jak si
vypadal? – tatatátá – doma – hlavně kurva potichu, nic nesmí bejt slyšet,
jasný? – tá.
Zkontroloval
si vůbec, jestli fotr furt chrápe? Co?! Tak byl si dohajzlu vůbec nahoře?
Jenom tělo,
z kterýho crčí krev a ten příšernej zvuk v celý tvý hlavě -
tatatátá-tatatátá-tá, jak u magorů, bandy šílenců. Řev kanibalů, krev a tahle
šílená, primitivní melodie.
Noty a krev
před očima. KRUHY JAK VZTEKLÍ PSI. Tatatátá.
SVISTOT
KRUHŮ MEZI TLAPAMA. Tatatátá. SVISTOT KRUHŮ MEZI TLAPAMA. Tá.
Nemůžeš si
vzpomenout na nic jinýho. Měl bys ale vzpomínat. Pořádně vzpomínat. Krok po
kroku. Sekundu za sekundou. Jestli to kurva stačilo.
Jestli si
kurva na všechno stačil…
---
Jak už víte, nezdrhla jsem z kupé kvůli stihomamu
z obyčejné nohy a zůstala sedět. Pohodlně se opřela do sedačky a dívala se
z okna. Prostě se mi ulevilo, že konečně možná vypadám jako normální
cestující, který ani nepomyslí, že by se mu při cestě mohlo něco špatného stát.
Už tohle je pro mne úspěch – klid, který si někdy dokážu sama navodit – protože
od přírody jsem vystresovaná poseroutka.
Pořád si představuju různé katastrofické scénáře, jak
přijdu o život. Ne, že bych hodnotu samotného života nějak chorobně přeceňovala
a nedokázala pomyslet na to, že jednou nebudu. Ne. Věřím v život po
životě, dokonce se domnívám, že je v mnoha ohledech lepší než ten tady.
To, čeho se bojím, je bolest a utrpení, a to nejenom vlastní. Nesnesu ani
pohled na utrpení někoho dalšího. Kohokoliv.
Můžete přede mne posadit surového masového vraha, ukázat mi
otřesné fotky obětí, můžete přede mnou vynést ortel trestu smrti, posadit ho do
elektrického křesla a já vám řeknu, že děláte správně. Jenže pak se mu podívám
do očí a uvidím v nich strach, strach z bolesti, uvidím v nich strašnou
bezradnost a z té židle vám uteču. Nedokázala bych se dívat až do konce. Snad
ani kdyby mi zabil vlastní dítě, které teda ještě naštěstí nemám. A vím, že to
není tak úplně normální.
Proto asi už chápete, že se mi uleví, když se při cestě
vlakem normálně dívám z okna, celkem klidná a vyrovnaná, i když tuším,
aniž bych se na toho člověka naproti podívala, že ho něco asi hodně bolí.
---
Zapomenout
znamená potlačit. Zapomenout znamená chtít zapomenout. Někdy dokonce musíš
zapomenout v rámci přežití. Aby ses
z toho neposral. Jenže i ty moc dobře víš, že v podstatě nejde
zapomenout na nic. Všechno v tobě zůstává uložený.
Tvoje paměť
je hard disk o nekonečný velikosti, každou vteřinu tvých životů rozděluje do
všemožných souborů a některý prostě zahesluje: Tato informace je poskytována pouze registrovaným uživatelům. Zadejte
přístupové jméno a heslo.
Zadáváš
Hanz a heslo Bárt. Špatné jméno nebo
heslo! Prosím, zkuste zadat znovu.
Hanz a
Tatatátá-tatatátá-tá. Hanz a Kudla. Hanz a Vražda. Hanz a Kurvanevimco.
A pak tě
napadne, že je možná problém ve jménu, že už nejseš Hanz. Ten Hanz. Normální
Hanz. Že jsou soubory vytvořený za Hanze a po něm.
Celý je to o
logice naprogramování lidskýho mozku. Máti by neřekla mozku, ale karmy. Vysvětlila
by ti, že Hanz ji nezvládl, že si svoji karmu nadobro posral, proto už neni
Hanz. Nejseš už nikdo konkrétní, už nemáš vlastní jméno, vlastní originální
osobnost, vzácnou soukromou identitu. Celej tvůj software je přehranej do verze
nižšího levelu, ve který fungujou jenom základní potřeby a funkce.
Jméno tý
verze je jasný. Prosím, proveďte novou
registraci, bylo vám vygenerováno nové přístupové jméno: v-r-a-h.
Lidi si
většinou mění jména, když se na nich rodiče vyřádili s něčim hodně
stupidnim, chtěj se stát lepším člověkem s lepším jménem.
Tebe přejmenoval
tvůj vlastní mozek. Nazval tě tak, že teď už můžeš cokoliv.
Například
pozabíjet celej vagón.
Najednou
máš moc. Moc nade všema. Seš někdo, koho by se měli bát.
Naproti
tobě sedí holka s rukama schovanýma v kapsách velkýho černýho svetru.
Komentáře
Okomentovat