Literární gulášek pro votrlý žaludky

Nikdy jsem nevěřila, že tě najdu Že tě potkám a břehy mezi životy zmizí jako polknutá slza Na cestě domů

https://www.youtube.com/watch?v=mhJh5_6MuCk

Ráj. Bez tunelu, beze světla na jeho konci, ale okamžitě. Žluto – bílo – oranžovej zázrak. Vlní se v nekonečnym oceánu, tříští se o sebe a vytváří ti před očima nádherný obrazce. Seš malý, šťastný dítě s kaleidoskopem. Nikdy si nic dokonalejšího neviděl a tušíš, že už neuvidíš. Zářivý krystaly předváděj úchvatnou světelnou show, každej z nich se točí, vlní, dýchá. Žije. Celá ta megalomanská show tepe životem, krystaly se o sebe třou, vybuchujou v gejzíry energie a zároveň spolu splývaj v závratně čistý harmonii. Je to proces a ty seš jeho součástí.

Ten zvuk! Vtíravej, uřvanej, příšernej zvuk. Ubrousky, sáčky, whisky, zvratky, pendrek, nůž, chodby, schody, Lizaveta. Šel si s tim sáčkem až na konec ulice, než si ho vyhodil, že jo? Do koše na psí hovna. A ona to stoprocentně viděla. Lizaveta. Možná šla za tebou. Možná sledovala každej tvůj krok. Možná viděla, jak za rohem zvracíš do křoví. -Nechoď k tomu pánovi, slyšíš. No tak, co sem řekla!

Nepotřebuji, abys mě zachránil Nepotřebuji tvou léčbu Nepotřebuji tebe A tvůj protijed Neboť já sama jsem svou nemocí Nepotřebuji, abys mě osvobodil Nepotřebuji tvou pomoc Nepotřebuji doprovodit skrz světlo Neboť budu stále padat A znovu vstávat Tvé nenávistné kvílení Protože já jsem přeživší Jo, já jsem bojovnice Budu padat a vstávat o to výš A v tvé nenávisti nacházím lásku Protože já jsem přeživší Jo, já jsem bojovnice Nebudu skrývat svou tvář Neupadnu v nemilost Projdu ohněm, brouku Celý život jsem se bála smrti Ale teď v těch plamenech ožívám Nepotřebuješ mou lásku Nechceš, abych já potřebovala tebe Netoužíš se na mě dívat Pro tebe zkamením Nechceš, abych tě ranila Netoužíš po kousnutí Nechceš mě Nebo mou bolavou duši Neboť budu stále padat A znovu vstávat Tvé nenávistné kvílení Já jsem přeživší Jo, já jsem bojovnice Budu padat a vstávat o to výš A v tvé nenávisti nacházím lásku Protože já jsem přeživší Jo, já jsem bojovnice

Paní Kropenaté pískalo v uších a po bytě hledala myš. Paní Kropenatá nesnášela myši. Když ji ani po třech hodinách nenašla, šla si k panu Voříškovi půjčit cukr a ukradla mu kocoura.

Toho dne se paní Kropenatá probudila a za dvě minuty nato umřela. O půl jedenácté dopoledne na ni zvonila Bohunka s důchodem, ale nedozvonila se. Ihned posunula poštovní tašku o kus dál a vyrazila dveře.

Naproti tobě sedí holka zabalená v pleteným svetru a ty si představuješ, že bys ji zabil. Ne. Zkoušíš si představit, že bys to udělal. Ještě nejseš zběhlej natolik, abys to sekal jak Baťa cvičky. Klidně se dívá z okna, ale je celá stažená. I nohy natočený směrem ke dveřím prozrazujou, že by tady nejradši nebyla. Otázkou je – proč.

Najednou si nemůžeš vzpomenout na nic jinýho, než na tělo, z kterýho crčí krev, v doprovodu klasickýho Nokia vyzvánění. Tatatátá-tatatátá-tá. Tatatátá-tatatátá-tá. Na nic jinýho. Ale na Sandru bys měl myslet, na tu Sandru z displeje, na tu podělanou děvku Análku před barákem, Lizavetu, co přežila.  

Jsem pokřtěná katolička. Odmala mě k tomu vedla babička. Četla mi Karafiátovy broučky, Dětskou Bibli, vysvětlovala podobenství, desatero, vodila mě do kostela, a když mi bylo sedm, nechala mě pokřtít. Máma to povídání o Bohu nesnášela. Nejvíc modlení a řeči o tom, jak je Bůh –dobrej-. Nedávaly jí smysl vzhledem k realitě, ve které se lidi vraždili. Máma Boha nesnášela i proto, že pocházel z její tchýně, o čemž byla skálopevně přesvědčená.

Právě jsem se chystala zavřít oči, když nastoupil. Vypadal uříceně a nepřítomně. Divně. Sedl si naproti mně a schoval tvář do dlaní. Přitom neustále podupával pravou nohou. Magor, napadlo mě. Přesně tohle jsem na cestě potřebovala. Hráče na nervy. Dalšího hráče na nervy. Jakoby ráno nestačila matka: jestli TAM pojedeš, už se nevracej… Rozjeli jsme se. Dup - dup. Dup - dup.   Dup dup dup.

Raskolnikov nevěřil, že to udělá, dokud nemáchnul sekyrou. Potom už byl schopnej zabít kohokoliv. Jdeš nahoru a nohy ti slábnou. Přidržuješ se zábradlí a dlaně se ti potí. Dělá se ti blbě, zapomínáš dýchat, točí se ti žaludek i hlava. S tim musíš počítat, jasný?! Nic tě nesmí zaskočit. Auto svýho fotra si nechal zaparkovaný na invalidech a z budky si zavolal odtahovku: na místě pro invalidy stojí nějaký hovado se Superbem A17 4859.

Každou noc, den, každou hodinu bojím se, že se pominu Jako když duše šlápne na minu Světlem proletí kapky karmínu v osudem daným termínu Snad minu minu

Motivační mantry zrovna nemusím. Protože je zapomínám. Protože jich pár doprdele půl hodiny obdivuju, duchovně rostu, cítím se silná a jedinečná a pak se celá přesvědčená, že já i ty věty jsme prostě DOKONALÝ, zvednu ze židle a v ten moment nevím nic. Ani jednu. Jenže dneska na mne Messengerem vylétl motýl. Přistál mi na cigaretě, zrovna když mě napadalo, že nejtěžší v životě je rozloučit se sama se sebou, a povídá: přečti si to ještě jednou a pořádně už! Musíš tolik toužit stát se motýlem, že se ochotně vzdáš života housenky.   Když viděl, že na ta slova civím, až zapomínám dýchat, nechal mě zase samotnou.  Odletěl šokovat další bezradnou duši.  .ochotně vzdáš. Přijmi a nech za sebou, s bolestí a vírou v život .života housenky. stereotypy, zvyky, omezenosti.  .tolik toužit. Bez podmínek .stát se motýlem. chtěj, .musíš. i když se ti zdá, že nemáš co. Díky Tobě teď, Alex, vím, proč jsem všechny předešlé zapomínala. Aby zarezonovala, musela to být právě tahle věta, přesně